Expediční horolezectví. Rozhovor s Lukasem Furtenbachem

„Musí být kratší, bezpečnější a úspěšnější.“

Lukas Furtenbach, 48 let, je majitelem společnosti Furtenbach Adventures. Se svým týmem pořádá od roku 2014 expedice po celém světě. Jedním ze zaměření je Everest, který propaguje krátkými a bezpečnými expedicemi. Lukas Furtenbach není horský vůdce IVBV ani profesionální horolezec, ale sám několikrát stál na vrcholu Everestu a od roku 2007 se zabývá různými aklimatizačními technikami – zejména přípravou na hypoxii v domácích podmínkách a nejnověji inertním plynem xenonem. Tyto nové přístupy se setkaly s malým souhlasem a velkou kritikou ze strany tradiční komunity vysokohorských horolezců, ačkoli na jeho osmitisícových expedicích dosud nedošlo k žádné smrtelné nehodě. Po úspěšné sedmidenní expedici na Everest na jaře 2025 dosáhly diskuse kolem „skutečného“ výškového horolezectví, dopingu a etiky zatím svého vrcholu.
Zeptali jsme se Lukase Furtenbacha, jak vypadá jeho obchodní model, co dělá jinak a jak se vyrovnává s kritikou.

V rozhovoru:
Lukas Furtenbach
Lukas Furtenbach, majitel společnosti pořádající expedice „Furtenbach Adventures“

Rozhovor:
Peter Plattner a Christina Schwannová

a:b
Které hory si u vás mohu rezervovat?

LF
Sedm vrcholů, šest z dalších 14 osmitisícovek, severní a jižní pól pro Explorers Grand Slam (na dotaz redakce: tj. sedm vrcholů plus dva póly) a různé šestitisícovky a sedmitisícovky v Nepálu a Jižní Americe, které slouží především jako příprava na Mount Everest nebo jiné osmitisícovky.

a:b
Jaký byl vývoj od klasických expedic k týdennímu Flash Everestu?

LF
Původně jsem se chtěl vyhnout populárním a vyhledávaným vrcholům a soustředit se na exotické, neznámé hory. Pěkná myšlenka, která se ale neprodává. Nemáme pro to trh.
Takže jsem se z ekonomické nutnosti zaměřil na známější hory. Otázkou zde bylo, jak si najít své místo na tomto velmi konkurenčním trhu s mnoha poskytovateli v každé cenové kategorii: Každý si může najmout stejné horské průvodce, každý může nabídnout stejný komfort a luxus – to vše je snadno replikovatelné. Kde jsem však vždy viděl problém a rozpoznal tak svou niku, byla délka trvání expedic: je příliš dlouhá a zároveň je příliš nízká úspěšnost. Bylo tedy normální investovat deset týdnů pro padesátiprocentní šanci na dosažení vrcholu.
A tady jsem přišel já. Délku expedice lze zkrátit předaklimatizací doma, čímž se zároveň zkrátí doba strávená v nebezpečném prostředí, a expedice se tak stane bezpečnější. A aby se zvýšila úspěšnost, je třeba zvýšit úroveň podpory. Nikdo jiný na trhu se tímto zaměřením nezabýval a bylo jasné, že pokud se nám to podaří realizovat, najdeme si své místo.
již měl předchozí znalosti o hypoxii. Sám jsem se v roce 1999 účastnil studie Martina Burtschera a od té doby s ním pravidelně komunikuji. Práce na tématech bezpečnosti a podpory byla relativně snadná – potřebovali jsme hlavně analýzy nehod, abychom zjistili, co by se dalo zlepšit.
Zlom přišel s naší první expedicí na Everest v roce 2016. Došlo k tomu jen proto, že mě skupina Pro7-Sat1 požádala, zda bych se nechtěl podílet na jejich dokumentu o Everestu. V té době jsme však neměli žádné klienty a bylo jasné, že si nás ani nikdo neobjedná. Koneckonců jsme nikdy nebyli na vrcholu, neměli jsme žádné zkušenosti s Everestem ani s horskými vůdci atd. Tak proč by si nás měl někdo objednávat? Proč by nám tedy měl někdo platit zdaleka tolik peněz jako konkurenci s dlouhou historií na Everestu?
Myšlenka tedy byla nabídnout náš koncept krátké expedice s přípravou na hypoxii, pokrýt velkou část nákladů prostřednictvím filmové produkce a tím – docela ošklivě – přilákat zákazníky tím, že nabídneme velmi nízkou cenu a zároveň vysoký výkon. Výsledkem bylo, že jsme skutečně získali šest zákazníků, kteří zaplatili velmi příznivou cenu. To sice znamenalo, že expedice nebyla zisková, ale kombinace s výrobou filmu alespoň pokryla náklady. O to větší byla pozornost médií. Nejen proto, že šlo o relativně krátkou expedici, během níž se poprvé předaklimatizoval celý tým Everestu, ale také proto, že padly různé filmové rekordy: např. první drony na Everestu, první 4K produkce a první 360° produkce.
To znamenalo, že jsme rychle měli rezervace na další rok za obvyklou tržní cenu. Přesto jsme věděli, že stále existuje velký potenciál pro optimalizaci: pro náš tým, pro zákazníky, pracovníky na hoře, dobu trvání, kvalitu, pohodlí, bezpečnost a šance na úspěch. Jasně definovaným cílem bylo stát se nejbezpečnějším a nejúspěšnějším poskytovatelem služeb na Everestu.

V této době se tržní prostředí dramaticky měnilo. Velcí hráči, ať už americké nebo evropské společnosti, které působily desítky let, se potýkali s velkými ztrátami a byli v platební neschopnosti nebo na pokraji platební neschopnosti. Důvodem byly ceny mezi 70 000 a 80 000 dolary a nabízený produkt: horský průvodce nebo vedoucí expedice, šerpové a víceméně nezávislí klienti s relativně malou podporou na hoře.
Zároveň výrazně vzrostl tržní podíl „nových“ nepálských poskytovatelů, kteří nabízeli úplně stejný produkt – ale bez západního vedoucího expedice – za 20 000 až 30 000 dolarů.
Průzkumy ukázaly, že dobrých 90 procent klientů Everestu se rozhoduje na základě nákladů. Pouze 10 procent chce jistotu a vysokou šanci na úspěch a na cenu nehledí. Většina zákazníků citlivých na cenu pak přirozeně přešla k nepálským poskytovatelům.
Ti se dopustili stejných chyb jako západní poskytovatelé v 90. letech. Snažili se pouze maximalizovat zisk a nebrali ohled na vše ostatní. V důsledku toho i tento vzestup stagnoval, i když na plošině.
V zásadě se jednalo o neřízené expedice, a pokud se něco stalo, tvrdilo se, že na Everestu můžete zemřít. Odpovědnost se vždy přenášela na účastníky: „Vy jste horolezci, my zajišťujeme pouze povolení a logistiku“. Podíl na trhu se vyrovnal na zhruba 70 procentech pro nepálské a jen 30 procentech pro západní organizátory a během pěti až osmi let došlo k mnoha nehodám a úmrtím. Dnes, po mnoha zlepšeních ze strany nepálských organizátorů, je poměr 60 procent nepálských a 40 procent západních organizátorů.
Právě v této době jsme se soustředili na zlepšení našeho produktu z hlediska bezpečnosti a úspěšnosti. Začalo to – a dodnes se to nezměnilo – výběrem účastníků. Šanci dosáhnout vrcholu mám jen tehdy, když s sebou vezmu schopné a zdatné zákazníky. Přetrvávající předsudek, že vezmeme nahoru kohokoli, pokud dostatečně zaplatí, je prostě nesmysl. Bylo by to pro nás kontraproduktivní, protože by se naše úspěšnost dlouhodobě prudce snížila. A my jsme velmi přísní nejen při výběru účastníků, ale také při jejich přípravě: musí projít technickým školením, absolvovat výkonnostní diagnostiku, projít lékařskými prohlídkami a tak dále. Ve skutečnosti toho požadujeme tolik, že nemálo našich zákazníků odpadá již v průběhu tohoto procesu – protože jinde to mají jednodušší. Tento přísný přístup nám však pomohl dosáhnout stoprocentní úspěšnosti od první expedice na Everest. Spolu s vysokou investicí do bezpečnosti jsou to pro nás dva hlavní prodejní argumenty.
Mimochodem, tato úspěšnost je definována v koordinaci s Himálajskou databází takto: Účastníci, kteří dosáhnou základního tábora a zahájí Summit Push Up ze základního tábora.
Investice do bezpečnosti se týká především kyslíku, přičemž důraz je kladen na logistiku kyslíku. Stejně jako u komerčního turistického potápění v hlavních destinacích musí existovat jasná kritéria a protokoly. Máme postup bezpečnostní kontroly podobný tomu, který se používá v letectví. Nesmí dojít k omylu a nesmíte se přepočítat, např. že jste na jižním sedle uložili příliš málo mělčin.
Vyloučit takové omyly a nastavit vhodný systém, který zahrnuje i dostatečné rezervy, vyžaduje hodně duševní práce. Při potápění se nikdo nepotápí jen s jedním regulátorem. V horolezectví byl regulátor standardem. Pokud se tento systém poškodí nebo ho ztratíte, nezbyde vám nic – a v okolí není nikdo jiný, kdo by měl druhý.
Velký problém s jednoduchým řešením, které ale stojí peníze. Až do doby krátce před rokem 2020 vlastně nikdo neuvažoval o tom, že by se tento systém stal nadbytečným. Už od první expedice nám bylo jasné, že každý kyslíkový systém tam nahoře musí být duplicitní: druhý regulátor, druhá maska i samotný kyslík – pro každého šerpu, horského vůdce i klienta.
Letos začali první další organizátoři nosit 10 procent kyslíkových systémů redundantně jako zálohu. Stále to však není standardem. Pokud se vám podaří vyloučit možnost, že někdo zemře kvůli nedostatečnému zásobování kyslíkem, předejdete 98 procentům úmrtí.

„Pokud se vám podaří vyloučit možnost, že by někdo nahoře zemřel kvůli nedostatečnému zásobování
kyslíkem, pak se vyhnete
98 procentům úmrtí.“